Chytil jsem se u toho, jak si rovnám tu hromadu obálek v bedničce na klíč, když narazím na ten nával modrých papírů a trochu smetí na dně od rozlomených pečetí. Stál jsem u stolu a pomalu si je všechny znova pročítal. Uběhlo to všechno tak strašně rychle. Třesoucíma rukama jsem opatrně zase obálky zakládal a vytahoval další, rozlepoval od nich ponechaný vosk a mlčky se nechával přenášet do doby čtyř roků zpět. Úplně jsem zapomněl na to, co jsem chtěl dělat a konejšil se tím momentem, dokud mi slunce neslezlo z vlasů do očí a probralo mě z věcí minulých. Už žádné náhlé zprávy o tom, aby se po večeři stavila u branky k Prasinkám. Na to jsem se mohl jen na ni ohlédnout a ihned ji pozvat na piknik, kde nám nebude v cestě stát nějaký plot.
Když mi tehdy před čtyřmi lety spadla na silvestru do náruče, tak jsem netušil, že se dívám do tváře někoho, kdo mi tak zamotá hlavu. Pořád si pamatuji ten její překvapený pohled, když jsem ji popadl. Bůh ví, jak jsem se tvářil já.
Vlastně to celé začalo, když jsem seděl v Kotli a snažil se velice blbě přesvědčit Katie Spring, aby šla s Aaronem koukat na východ slunce někdy o víkendu. To bylo někdy v prosinci tuším. Přišel za mnou chudák rozklepaný až do sklepení, poseděli jsme na pultech vedle mých kotlíků a pomalu ze sebe vysoukal, že by chtěl Katie požádat o ruku. A tak začal plán, kdy nastávající a jeden pošuk spolu vymýšleli všelijaké akce, kterých by se Katie mohla chytit a on kterých by se nezalekl a nevycouval. Což se už prý několikrát stalo. Nerada ponocuje a zase vstává moc brzo ráno. Vytáhl jsem rulandské ze skříně a řekl mu, že se o to postarám, zatímco jsem si cinkl o jeho skleničku. Strašně nervózní človíček. Vůbec se mu nedivím, když jsem to sám prožil později o několik měsíců na vlastní kůži.
Kate byla už dávno v práci, zatímco já se poflakoval doma se psaním. Už jsem si zvykal, že dřevěné domy dělají všelijaké zvuky, ale ještě jsem nikdy neslyšel tenhle. Plácání dlaněmi na dveře a smích prolínající křik „Otevři!“. Jen jak jsem otočil starým klíčem ve dveřích, tak se skoro rozrazily, a to zrzavé stvoření mi vběhlo do náruče jménem Katie Spring, budoucí paní Fall (já vím, taky mi to přijde k popukání). A pak začala mávat rukou s lesklým prstýnkem před mými oči.
„Tys to věděl!“ hlasitě se smála.
A já se smál taky.
S Katie nás vlastně nic krom společných předků a vzdálených příbuzných nespojuje, ale i tak jsme si k sobě našli takovou cestu, kdy dlouho do nocí vysedáváme u jednoho na gauči a stěžujeme si na život a práci, zatímco naši další malí příbuzní běhají kolem. S ní se občas cítím, že nakonec toho jednoho otravného sourozence mám.
Tentokrát to teda byla čirá radost a poskakování v sedě, zatímco na sebe párkrát vylila omylem čaj. Její introvertnost a zamlklost zmizela a já viděl… viděl jsem prostě Katie radostí bez sebe.
Budoucí hlídačka Spring dětí sestávala jen z vymýšlení barev, dalšího nadšení a daydreamování, kdy mi to bohužel šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven, zatímco jsem pozoroval Cleone neúspěšně se natahovat do šuplíku s noži.
Podruhé to začalo, když jsem poslal další dopis Giancarlovi a chtěl se s ním zase sejít. V Kotli u šálku čaje a jeho pivu jsem nejen dostal výchovnou radu, že mě naučí pít, ale i taky pochlubení s tím, že se zasnoubil s (tehdy ještě) školačkou v posledním ročníku. I když bych mohl Pheobe znát, tak ji bohužel neznám, poslední roky na škole jsem zůstal zavřený na pokoji a cestoval jen do školního lektvarového klubu po večerkách. Občas mi je líto, že se neozve on sám. Tak to asi je se vzdálenými příbuznými.
Cítil jsem takový nepřímý tlak vrstevníků, když už dva v mém okolí jsou zasnoubení. Dokonce oba jsou moji nějak příbuzní. A oba tak nějak po dvou letech chození. A oba nějak v prosinci? Tuším?
Proto jsem se rozhodl navštívit někoho, kdo mi vždycky ve všem poradil; ať dobře nebo špatně. Marry.
Koukala na mě jako na boží zjevení neschopna slova. Pak se lehce ohlédla na svoji ženu a ujistila se, že je moc daleko na to, aby nás slyšela. I přes to se natáhla a zašeptala.
„Cože chceš udělat?“
A já ze sebe vysoukal tu stejnou větu.
Nechápavě na mě koukala a pak lehce zakroutila hlavou.
„Ale, neměl bys dělat něco jen proto, že se cítíš být pozadu.“
Vůbec najednou nezněla jako Marry. Nedala mi jediný smirk, nedala mi ani žádné vyčítání, neutáhla si ze mě. Ale opravdu mi dávala své rady a snažila se mě usměrnit.
A pak mi povídala o své zkušenosti se zasnoubením. Ale nevyvrátila mi to. Jen chtěla, abych si dal na čas, aby to nebylo z mého pocitu tlaku. A tak jsem čekal.
Trochu mi to připomnělo moji rozpravu s Anet Tow, se kterou jsem se seznámil v Kotli před pár lety. Teprve teď jsme si ale poprvé opravdu popovídali. Sama se nadchla pro můj nápad a pochlubila se, že je od prosince také zasnoubená. Oh my, tolik prstenů za poslední rok. Také mi popřála hodně štěstí a oba jsme zadoufali, že se potkáme znova. To jsem raději Marry celé neříkal. Nějak znám tuhle stranu příběhu z pohledu jak jejího, tak Katie. Ale rád raději stojím nestranně uprostřed a usmívám se, protože jsem rád, že se lidem daří a jsou šťastní.
Rady Marry, Anet, Katie, Laurie i Vianny jsem si vzal opravdu k srdci a přemýšlel nad nimi dnem i nocí, když jsem byl doma sám. Chvílemi jsem jen civěl na bublající lektvary v práci ztracen ve svých myšlenkách, zatímco okolo pobíhali moji stážisti. Ani jsem už nevnímal ten chlad, který tam jde ze zdí a klapání bot o kamennou podlahu všech těch pracovníků, které nemám čas pozdravovat
Je pravda, že já i Kate jsme poslední dobou dost zaměstnaní naší prací. Po večerech jen sedíme, ona se učí, já píšu. Občas se na mě ale podívá přes ten zápisník a usměje se na mě jako tehdy na oslavě konce prázdnin, kdy jsme spolu tančili a svá jména jsme si řekli až po dost náročném jive. Teda jí to šlo famózně.
Nebo jak jsme spolu tančili na Silvestra a poprvé se sami sobě otevřeli. Já si sundal kravatu, zavěsil jsem jí ji na krk a dál jsme tančili v objetí. Někdy tam začala ta větší sprcha našich dopisů.
Musela mě dřív strašně nenávidět, když jsem ji odháněl a věnoval ji ty nezaujatý pohledy. Bál jsem se, že mi taky ublíží. Ale i přes to se na mě teď dívá a spokojeně usmívá, že spolu mlčky trávíme čas v jedné místnosti, zatímco každý se věnujeme vlastní činnosti.
Díval jsem se na ni dál i po tom, co ona odtrhla pohled a já dál přemýšlel nad tím vším, co se za poslední čtyři roky stalo. Když ona mě přijala takového, jaký jsem a nadále mi věnovala ty zářivé úsměvy, hřejivá objetí a milá slova. Odehnala všechny mé chmury a střežila mě jako oko v hlavě. Kdyby mi někdo před tou dobou řekl, že ten první dopis změní celý můj pohled na svět, tak mu nevěřím.
Ahoj,
je asi dost možné, že si vůbec nepamatuješ, kdo jsem. Jenom si teď říkáš, co za neznámého člověka ti to píše. Jsem to já, Kate, ta holka, co ti pošlapala boty na tom plese na konci prázdnin.
Na vánoce se vracím do Londýna, a tak jsem se tě chtěla zeptat, zdali by ses chtěl někde setkat. Ať už to bude u zmrzlinového stánku na Příčné ulici, nebo někde v parku…
Jinak přeji krásné vánoční svátky.
Kate Oak
ta havraspárská
Uplynul už nějaký čas a já si jednoho řekl, že dost. Sebral jsem se a koupil neskutečně drahý likér, oznámil Kate, že se zdržím v práci a přemístil se… přemístil se přímo před domov jejích rodičů. Bláznivý unáhlený nápad.
Cítil jsem, jak mi najednou mizela barva v obličeji, a to jsem se do té doby cítil sebejistě. Chvíli jsem tam stál před dveřmi jako strašák na poli s lahví v ruce, v tichosti si naháněl tu statečnost zpět a v hlavě jsem si přehrával ty nejhorší scény, které by se mohly stát. Upravil si vestu, upravil si kravatu, vyšel jsem na verandu a lehce klepl na dveře. Dřevěná podlaha pod botama mě hřála po zapadlém slunci. To čekání bylo jako čekat na boží smilování a když mi přišlo, že to trvá moc dlouho, tak jsem natáhl ruku s odhodláním zaklepat znovu, tentokrát více dokud jsem se furt cítil statečněji. Ale sotva jsem se dotkl dveří, tak se otevřely. A já tam stál s jednou rukou nataženou a civěl zpříma do očí paní Oak, najednou všechna ta odhodlanost zmizela a moje slova taky. Ona sama se tvářila asi tak šokovaně jako já vyděšeně.
Naposledy jsem se takhle cítil asi když šel na pohovor na KAVKU. Říkal jsem si v hlavě, jak asi budou reagovat. „Ty si myslíš, že si můžeš vyskakovat tak vysoko? Že se posnažíš dostat se do kolektivu špičkových lektvarologů tady na akademii/že se posnažíš požádat o požehnání k zasnoubení s naší dcerou?“
Zdálo se mi, že se mi zlepšily všechny smysly. Cítil jsem vůni jejich domácí pohody, dřevo praskající v krbu mi vypalovalo oči a připadalo mi, že mě paní Oak vede domem šíleně rychle.
Posadili jsme se opatrně u jídelního stolu, kde už na mě šokovaně koukal i pan Oak. Asi vím, jak to muselo vypadat, když takhle podvečer k nim přilezu sám a neohlášen. Možná se jim honilo hlavou, že je Kate někde v nebezpečí nebo že leží v nemocnici s něčím šíleně vážným. Ten likér musel vysílat různé signály.
Dlouho jsem je ubezpečoval, že se opravdu nic neděje, ale že jdu za nimi soukromě kvůli jedné takové velké věci. Cítil jsem propalovací pohled pana Oak, když jsem se usilovně díval na jeho manželku a soukal pomalu ze sebe vše, co jsem měl na srdci.
Vlastně jsem jim odvyprávěl vše, co píšu do tebe, deníku. Že pochybuju, že by mi cokoliv zabránilo myšlenkám, že si jejich dceru chci vzít a že jsem se necítil nikdy tak moc milován, jako když jsem vždy s ní v jedné místnosti. Když se mě drží za rámě, když jsme v jiné společnosti a držíme se bok po boku, abychom se neztratili z očí.
Vlastně mi je líto, že jsem se nikdy pořádně neseznámil s její rodinou. Připadalo mi to jako něco z úplně jiného vesmíru, daleko od našich životů. Vždycky jsem se bál, že mi mají za vinu když jsem ukradl jejich dceru. A teď si ji hodlám ukrást navěky. A taky, že mě nemají rádi.
Bylo ticho. Cítil jsem, jak mi šíleně bije srdce na poplach z té nervozity, cítil jsem ten puls v rukou a barva mi zase opouštěla líce. Chtěli slyšet toho víc? Že se o ni postarám v dobrém i ve zlem? Nebude to moc?
Krb mě hřál v zádech a světlo nad stolem mi svítilo do tváře jako při výslechu.
Z těch myšlenek mě vyrušil až pan Oak, který po dost dlouhé době přemýšlení hlasitě odstrčil svoji židli a vstal. Nestihl jsem nijak zareagovat, než mi položil ruku na mé rameno a já na něj vzhlédl jako na kárání od svého vlastního otce.
„Jestli žádáš o požehnání, tak ho už dávno máš,“ pověděl jistě a hřejivě se na mě usmál. Civěl jsem na něj v úžasu a překvapení, zatímco se celá moje myšlenková struktura rozpadla. Byl jsem tak neskutečně rád. Ale i se skleničkou v rukou, zatímco se na mě ti dva tak potěšeně dívali, tak jsem se nemohl vyhnout nepříjemným tématům. Chtěli alespoň vědět do jaké rodiny se to vlastně přivdá. Já jsem s tím vlastně i počítal, ale vůbec jsem si nenatrénoval to, co jim řeknu. Cítil jsem v nich ale neskutečnou důvěru. Pověděl jsem jim o obou mých rodinách. O mém otci, matce, ale i o tetičce a sestřence ze čtvrtého kolene.
Atmosféra se později opravdu uvolnila a při doprovodu zpět ke dveřím mě paní Oak poprosila, jestli jí můžu ukázat prsten, pokud ho tedy už mám. Mile jsem se na ni usmál, zalovil jsem ve vnitřní kapse vesty a otevřel před ní dřevěnou malou krabičku.
Prstýnek, který jsem diskrétně ukázal bývalým spolužačkám Kate, Vianně a Laurie, splňoval i jejich očekávání. Obě spolkly hromadu vědomostí z časopisů a novel a dostal jsem kupodivu docela dost cenných rad. Laurie mi dokonce tehdy pomáhala vymýšlet onen prsten, když jsem vedle ní seděl na barové stoličce a skoro vše slovo od slova jsem si psal do notesu.
S tím mi chtěla pomoci i Marry a dokonce mi nabídla nějakého zahraničního zlatníka, který vyrobil prsten pro Emily. Musel jsem odmítnout, protože jsem se chtěl doplatit a neberu takové těžké prachy jako ona z famfrpálu.
Vlastně mi už nic nestálo v cestě. Teď jsem už jen sbíral odvahu kdykoliv jsem měl Kate na očích, pozvat ji někam ven, zařídit to nějak hezky, nenápadně.
Onu odvahu jsem opravdu pak sebral v druhé polovině prázdnin, několik měsíců po iniciálních myšlenkách a hovorech s několika lidmi. Snažil jsem se znít neskutečně normálně, když jsem jí zval na piknik do parku, ale v kapsách se mi potily ruce. Pár dní na to se mi oné ruce klepaly, když jsem připravoval sendviče a všechno několikrát přerovnával v proutěném košíku. Malá dřevěná krabička ve vnitřní kapse vesty mě tlačila do hrudi, když jsem se sehnul ke skříňce a vytáhl malou modrou dečku. Ta chvíle mezi tím, kdy se Kate šla převléct z práce a naším vypravením krbem byla tuze zajímavá. Měl jsem chvíli pocit, jakoby se na chvíli znovu zastavil svět, viděl jsem prach lítat vzduchem, když jej osvětlovalo slunce, které pronikalo venku skrz stromy do oken. S košíčkem jsem tam stál jako Červená Karkulka a čekal na svůj osud, který jsem měl na rozdíl od ní plně ve svých rukou.
Seděli jsme v trávě mezi stromy a povídali jsme si o všem možném. Tedy hlavně o práci, jako asi každý dospělý pár (?) a o tom, že bychom si mohli udělat nějakou dovolenou. Kate sama ví, že se nestavím k teplým podnebím dobře a já zase vím, že ona se nestaví moc dobře ke studeným. Navrhla, že bychom někdy mohli na dovolenou do Japonska, jelikož ji zajímá jejich kultura a památky. Víc jsem asi nedokázal vnímat, jelikož jsem se znova mentálně připravoval na to, že za chvíli pomalu vstaneme, zabalíme deku a…
Vedl jsem ji za ruku parkem, zatímco jsem měl zavěšený piknikový košík na předloktí. Znova se mi potily ruce, ale díkybohu to nekomentovala. Už z dálky byl vidět osvícený altánek, podél cesty se rozsvítily lampy a slunce zabarvilo oblohu oranžovou barvou. Ve tmě vynikly světlušky, když jsme pomalu šli po mostu a oba koukali do všech stran. Na druhé straně mostu na nás čekal altánek, který působil jako ostrov uprostřed toho parkového jezírka.
Stáli jsme u zábradlí, Kate dychtivě pozorovala hladinu, já se snažil tiše pochlapit a pětkrát se ujistil, že jsem za ten den nevytrousil tu dřevěnou krabičku v mé náprsní kapse, zatímco jsem ji jemně objímal kolem pasu a díval se s ní na klidnou hladinu vody; piknikový košík zůstal opuštěn na jedné lavičce poblíž.
Nakonec jsem ji konečně vzal za ruku, otočil k sobě a zavedl ji doprostřed altánku. Zavěšená světla se jí odrážely v očích, když jsem ji držel za obě ruce a shlížel jí do její tváře a pomalu ji vyznával všechny city, které tu tak popisuji. Tak moc jsem se snažil nebýt nervózní za nás oba a chvílemi si i myslel, že uteče a rozmyslí si to v polovině mého pomalého monologu, když jsem viděl, že se odrazy světel v jejích očích začínají chvět pod návalem slz.
Pomalu jsem poklekl na jedno koleno a prohodil si s ní roli, když jsem konečně i já vzhlížel k ní, avšak jsem k ní vzhlížel prakticky celé ty roky.
K mému neuvěřitelnému oddychnutí a návalu radosti vykřikla ‚Ano!‘, které i několikrát zopakovala, zatímco jsem vstával z jednoho kolene a navlíkal ji opatrně prstýnek. Naštěstí z tý facky emocí jsem ho i navlíkl na správnou ruku.
Tiše mi ronila slzy štěstím do vesty, když jsem se s ní kolíbal v objetí a sám jsem cítil, jak moje oči štípají a k tomu měl knedlík v krku. Stáli jsme tam tak dlouho… dokud nám nezačala být zima.
Poté nastal den, kdy měla odjet do Řecka se svými bývalými spolužáky. Musel jsem do práce vstát brzo, tiše se převléct a opatrně ji líbnout na tvář, zatímco klidně pospávala. A večer jsem se vrátil k jednomu z našich dalších dopisů (nebo krátkých lístečků).
Můj nejmilejší snoubenče…
Musel jsem se pousmát, když jsem lístek zakládal mezi tu hromadu modrých obálek, které jsou k sobě slepené zašlým voskem z pečetí.
Chybíš mi, moje snoubenko.
Diary of one Potions Master 